Skuteční majitelé nadací. Skutečně?
Kateřina Ronovská je docentkou občanského práva na PrF MU, aktivně se věnuje filantropickému poradenství a je také členkou dozorčí rady Nadace Independent Press. Ve svém textu vysvětluje, jaká nejasnosti a potíže nastávají s novým zákon v označování lidí, kteří mají prospěch z chodu nadací, a jakým způsobem se situace může v budoucnu změnit.
Kateřina Ronovská
Hledání skutečných majitelů právnických osob a svěřenských fondů je aktuálně horkým tématem nejen v České republice, ale i v celé Evropské unii. V rámci boje proti zneužívání finančního systému, financování terorismu a praní špinavých peněz byla jednotlivým členským státům stanovena ze strany EU mimo jiné povinnost zřídit národní evidence skutečných majitelů, které by měly být do budoucna vzájemně propojené. Začátkem června 2021 proto nabude účinnosti nový zákon o evidenci skutečných majitelů (č. 37/2021 Sb.), který si klade za cíl tento úmysl pomoci uskutečnit.
V síti evidencí zaváděných v jednotlivých členských státech mají uvíznout všechny fyzické osoby, které mají z konkrétní vlastnické struktury konečný majetkový prospěch nebo které ji přímo či nepřímo ovládají. Povinnost hledat a evidovat skutečné majitele dopadá nejen na obchodní korporace (u kterých se tato povinnost snad dá i pochopit) a svěřenské fondy, ale i právnické osoby z oblasti neziskové sféry: nadace, nadační fondy, ústavy, jakož i spolky a další veřejně prospěšné organizace.
Budou však „zapsaní skuteční majitelé“ v evidenci opravdu jejich skuteční majitelé? Velmi často nebudou. A tom je problém. Jejich zapisování (resp. propisování) do evidence a zveřejnění jejich jmen navíc v „běžném nahlížiteli do evidence“ vyvolá dojem, že když je někdo zapsán jako „majitel“ a ještě k tomu „skutečný“, musí být na fungování dané organizace nepochybně majetkově zainteresován. Vytváří se tak zdání, které klame. A nedává to smysl.
Navíc to může vést k neochotě vykonávat funkce členů v orgánech nadací a dalších organizacích schopnými a odpovědnými lidmi, kteří netouží po publicitě a ani veřejné známosti. V očích veřejnosti totiž vypadají, jako by daný majetek „vlastnili“ –neboť jsou podle evidence „majiteli“. Ale nevlastní.
Kdo je skutečný majitel nadace
Na rozdíl od obchodních korporací, u kterých se skutečný majitel určuje podle materiálních kritérií „vlivu“ a „konečného majetkového prospěchu“, u nadací (a také nadačních fondů, ústavů, obecně prospěšných společností a svěřenských fondů) byl zvolen přístup, kdy skutečným majitelem je – s nadsázkou řečeno – každý, kdo šel kolem. Za skutečné majitele jsou totiž formálně (bez dalšího zkoumání vlivu a prospěchu) pokládáni všichni zakladatelé, členové řídících orgánů, všichni členové dozorčích orgánů a všichni beneficienti těchto struktur, bez ohledu na jejich postavení.
Toto mechanické pravidlo vtahuje do kategorie skutečných majitelů v zásadě kohokoli, aniž by se přihlíželo ke konkrétním poměrům, resp. k tomu, zda a případně jaký vliv má taková osoba na danou strukturu nebo jaký je její podíl na majetkovém prospěchu z ní. Tím dochází v podstatě k vyloučení efektu, který požaduje evropské právo.
Je-li chtěným účelem zajistit rozkrytí vlastnických struktur až po skutečného majitele tak, aby měly informace obsažené v evidenci dobrou vypovídací schopnost, tj. aby byly úplné, přesné a aktuální (jak požaduje EU), pak zvolené řešení nelze považovat za správné. Evidence se tím navíc ve výsledku značně zkreslí a rozostří.
Domnívám se proto, že je evropská směrnice chybně interpretována; český zákonodárce pouze opsal jedno z jejích ustanovení, ovšem bez širší úvahy o jejím smyslu a účelu.
V čem je háček
Výše popsaný problém lze demonstrovat na příkladu nadací s veřejně prospěšným účelem, které vznikly v 90. letech minulého století.
Sama působím v dozorčích radách několika českých nadačních struktur a rozhodně se necítím jako někdo, kdo by měl být považován za jejich „skutečného majitele“. Jedna z těchto nadací vznikla již na počátku 90. let k podpoře vzdělanosti. Nadace má 12 členů správní rady, 4 členy dozorčí rady; všichni vykonávají své funkce jako čestné, bez nároku na odměnu. Má 3 zakladatele (fyzické osoby), kteří nemají vůči nadaci vyhrazena žádná práva. Beneficienty (příjemci nadačních příspěvků) jsou studenti a učitelé středních a vysokých škol.
Do evidence skutečných majitelů této nadace se jako skuteční majitelé podle nového zákona automaticky propíše z nadačního rejstříku celkem 19 lidí: všichni zakladatelé a členové orgánů, bez ohledu na to, zda v nadaci uplatňují rozhodující vliv nebo z ní mají jakýkoli majetkový prospěch. Ano, i zakladatelé (často letití lidé), kteří s nadací nemají majetkově již 30 let žádnou vazbu, jsou za skutečné majitele považováni.
Co se týče povinnosti nechat zapsat každého příjemce grantu, stipendia či jiných nadačních příspěvků, tu naštěstí zatím (s ohledem na absurditu takového postupu) nikdo nechce – a snad to tak i zůstane.
Jsou skutečně vždy všechny tyto osoby skutečnými majiteli nadace? Mohou skutečně nadaci ovládat? Mohou z ní mít nějaký (konečný) majetkový prospěch? Stěží. Zejména povinnost evidovat vždy zakladatele nadací jako skutečné majitele nelze považovat – bez stanovení určitých materiálních kritérií pro určení „vlivu“ nebo „majetkové účasti“ – za vhodné. Otázkou zůstává, zda je vůbec takové řešení v souladu s podkladovým evropským právem.
Zakladatelům nadací totiž, na rozdíl od společníků obchodních korporací, nesvědčí vůči nadacím žádné majetkové právo (podobné obchodnímu podílu). Zakladatelé se okamžikem vzniku nadace od této struktury oddělují; ta žije vlastním životem. Zakladatelé si sice mohou svým projevem vůle v nadační listině vymezit určitá práva nadaci limitně ovlivňovat, ale ex lege jim taková práva nesvědčí. Oddělenost majetkových sfér je vůdčím principem nadačního práva. Zároveň je u některých nadací zájem na „ostrém řezu“ mezi zakladatelem a jím vytvořenou strukturou samotným účelem jejího zřízení.
Možný výhled do budoucna
Z výše uvedeného je patrné, že zákon o evidenci skutečných majitelů nejen ve vztahu k nadacím, ale i nadačním fondům, svěřenským fondům, ústavům či obecně prospěšným společnostem, zřejmě neprovádí důsledně požadavky stanovené na úrovni EU a měl by být v tomto smyslu upraven. Vyvolává totiž mylnou představu, že někdo je určitým způsobem na nadacích „majetkově zainteresován“ – je to přece jen „majitel“ a k tomu „skutečný“, i když de facto žádný vliv ani prospěch nemá (a ani mít nemůže).
Problematické je nicméně i samotné unijní nastavení. Interpretační a praktické problémy se projevují i v jiných členských zemích EU. Přístupy se přitom značně liší. Údaje, které přichází z jednotlivých států (pokud vůbec přichází), jsou vzájemně nekompatibilní, a proto jen limitně využitelné. Propojení národních evidencí skutečných majitelů napříč Evropskou unií je proto v nedohlednu (resp. je neproveditelné).
Zároveň se ukazuje, jak mocný nástroj byl do rukou vnitrostátních regulátorů svěřen, neboť aprobuje razantní zásah do základních práv (zejména do práva na soukromí) a umožňuje nastavit (a zdůvodnit) nové evidenční povinnosti, o kterých se dosud (snad mimo svět kapitálových obchodních společností, kde je určitá míra žádoucí) vůbec neuvažovalo.
Z některých jurisdikcí je navíc hlášena snaha – s odvoláním na unijní úpravu – nepřiměřeně zvyšovat administrativní zátěž (zavádění nových reportních povinností) či dokonce dostat pod kontrolu činnost některých strategických právnických osob a zejména pak neziskových organizací.
Zcela chybí i pravidla, která by mohla být využita u složitějších majetkových struktur působících přeshraničně. Není jasné, zda (a do jaké míry) je možné se spolehnout na údaje o skutečných majitelích z evidencí jiných členských států.
Zvolené prostředky boje proti financování terorismu a praní špinavých peněz budí rozpaky i v samotných evropských strukturách. Evropská komise proto již na podzim 2020 oznámila, že připravuje mj. nový soubor jednotných pravidel v podobě přímo aplikovatelného evropského nařízení, jehož první návrh by měl být zveřejněn každým dnem. Očekává se od něj racionální přístup k definici skutečného majitele, evidencím a dalším důležitým souvisejícím otázkám napříč Evropskou unií.